Kořeněná vína od římských hostin po moderní zimní koktejly

Víno, koření a touha po rovnováze

Myšlenka ochucovat víno kořením je starší než samotný pojem „svařené“. Už starověké texty zmiňují víno obohacené aromaty jako nápoj pohostinnosti, vitality a smyslnosti. V biblické Písni písní zaznívá jednoduchá, ale výmluvná věta: „Dal bych ti pít víno kořeněné.“ Koření bylo vždy symbolem luxusu. Skořice, pepř, šafrán nebo galgán nebyly běžnými ingrediencemi – byly drahocenné, cestovaly tisíce kilometrů a jejich použití signalizovalo společenské postavení. Víno s kořením tak nikdy nebylo obyčejné.

Římské kořeny zahřívání vína

První skutečně popsané recepty na kořeněná vína pocházejí z antického Říma. Už v 1. století našeho letopočtu popisuje Apicius, římský labužník a jeden z prvních gastronomických autorů, nápoj zvaný conditum paradoxum – směs vína, medu, šafránu, pryskyřice a pepře. Ve 2. století začali Římané víno cíleně zahřívat. Nešlo o rozmar, ale o pragmatickou odpověď na chlad. Jak se Římská říše rozšiřovala, šířila se s ní i tato praxe  - do Galie, Germánie, Británie i severnějších oblastí Evropy.

Středověk: víno jako elixír

Ve středověku se kořeněné a zahřívané víno pevně usadilo v každodenním životě. Bylo považováno za prostředek k posílení zdraví, ochranu před nemocemi i za nápoj, který „vyrovnává tělesné šťávy“. Zároveň pomáhalo korigovat chuť méně kvalitních vín. Vzniká hippocras - víno macerované s galgánem, kardamomem, skořicí, dlouhým pepřem či kubébami. Název je odvozen od filtračního vaku na koření, tzv. rukávu Hippokratova, běžně používaného v lékárnách. Víno a medicína tehdy nebyly oddělené světy. Kořeněné víno se objevuje i v literatuře. Geoffrey Chaucer ve svých Canterburských povídkách popisuje, jak si starý rytíř January dopřává několik druhů kořeněných vín, aby si dodal odvahu a vitalitu. Víno zde není dekorací příběhu - je jeho aktivním aktérem.

Sever Evropy a zrození glöggu

Zatímco v některých částech Evropy zájem o kořeněné víno kolísal, ve Skandinávii jeho význam rostl. Ve Švédsku vznikají varianty jako claret či lutendrank a postupně se ustaluje název glögg, poprvé doložený na počátku 17. století. Glögg se stává součástí dvorské kultury i lidových oslav. V 19. století se objevují silnější verze s koňakem nebo aquavitem a na konci století přichází zásadní proměna: glögg se definitivně spojuje s Vánocemi. Každý obchodník má vlastní recept, vlastní styl a často i vlastní ikonografii lahví.